Ingridka vypráví

Máma rozhodla, že válet se jen na zahradě u bazénu nás nebaví, a tak vymyslela minivýlet.

Vyrazily jsme na procházku okolo rybníka Olšovce. Mě se teda moc nechtělo, protože zvolená trasa se mi zdála dlouhá. 
Viděly jsme kačenky, několik pejsků a taky spoustu lodiček.

Když už jsme měly uťapkaný nožičky, zuly jsme botičky. 
Trochu jsme posvačily. A pak jsme pozorovaly vodičku, jak se v ní pěkně odráží sluníčko. 

Bylo tam tak krásně, že jsem úplně zapomněla, že mi máma po svačině nevrátila dudlík.

Ještě jsme si chtěly dát zmrzku, ale měli zavřeno.

A protože se nám autíčko na parkovišti pořádně rozpálilo, přece jen jsme musely do toho bazénu. To byla paráda. 

Někdy prostě nestačí zchladit jen palečky.

Mějte se hezky a taky si užívejte léto.

Vaše Ingridka

Ingridka vypráví

Ahoj všichni. Měla jsem náročný víkend.

Máma s tátou mě tuto sezónu konečně vzali na závody dračích lodí. Do teď mě vždycky odložili u babičky nebo u tety. Počasí se nepovedlo, tak toho máma moc nevyfotila. Ale to nevadí. Já vám to stručně popíšu.

Akce se konala v Kojetíně na Moravě (jako na té řece myslím). Jelo se 5km a 2,5km. Závod na první delší traťi na velké lodi (tj.pro 20 pádlujících) začínal v dost nevhodném čase. Než se naši dostali na start, přemohl mě spánek, a tak jsem nemohla fandit. Asi proto skončili až pátí. Druhá kratší trať se jela na malé lodi (tj.pro 10 pádlujících). Protože na mámu nezbylo místo, posadili ji za buben. To jsem jí záviděla. Dělat bum bum by mě taky bavilo. Čemu jsem nerozuměla bylo, že máma na všechny celou dobu křičela. Nejen, že to nikomu nevadilo, ale někteří ji za to i pochválili. Tak chápete to? Protože jsem jim tentokrát držela palce, byli mnohem rychlejší. No ale zase je čtyři posádky předjely. A to jsem se těšila, že dostanu medaili na hraní :-(

Máma ale říká, že je lepší být poslední mezi nejlepšími, než vyhrát pralesní ligu. A taky že v tak vyrovnané konkurenci být první všichni prostě nemůžou. Když to říká...

Večer jsme se jen zastavili doma vyzvednout Barfiho a namířili si to rovnou k babičce a dědovi na chalupu. Moc jsem se těšila.

Měla jsem naplánované spoustu práce.

Upravit pískoviště,  přerovnat všechny hračky, pořádně se napapat a hlavně dospat předešlý den.

Po tříhodinovém odpoledním odpočinku, jsem musela zkontrolovat nový bazén. Myslela jsem, že ho babi s dědou chtěli ještě posunout, tak jsem se do toho opřela. Oni ale jen kontrolovali kvalitu vody.

Voda byla čistá a teplá, tak jsme tam s mámou skočili.

Parádní koupačka to byla. I táta se k nám přidal.

Jen Barfiho to moc nezajímalo.

Barfi se posadil ke stolu a nenechal si vysvětlit, že svoje granule do talíře nedostane. Jestli se napil piva, co tam stálo, nevím. Jisté je, že na rozdíl ode mě, celou cestu domů prospal. Mě se spát nechtělo. Byla jsem plná nových zážitků a taky mě trápil hlad. Podcenila jsem totiž večeři.

Není nic horšího,  než jít spát s prázdným bříškem.

Tak se nezapomeňte pořádně napapat a mějte se hezky.

Vaše Ingridka

Ingridka vypráví

Pochod sloupenskými lesy...
...je akce, kterou založil můj pradědeček spolu se svými kamarády v roce 1975. Takže chápete, že výšlap do lesů a polí kolem Sloupnice ve Východních Čechách je pro naši rodinu povinnost. Já už jsem se účastnila podruhé. Nevěříte?

No byla jsem z toho tenkrát trochu vyděšená. Táta mě nesl jen chvíli. Skoro celou cestu jsem absolvovala v kočárku. Loni touto dobou jsem totiž ještě ani neseděla.

Zato letos jsem si hned na startu protáhla nohy s babičkou na hřišti.

Těšila jsem se, jak jim to moje běhání ukážu. Jenže táta s mámou si na mě pořídili krosnu.

Chvíli jsem si na ni zvykala. Ale když jsme se v první části trasy motali v davu lidí, byla jsem ráda, že mám navrch.

Asi v polovině jsme zastavili na svačinu. Děda s babi si opekli buřta. Máma babičce skoro půlku snědla (taky si mohla opéct svůj) a mě dali chleba. Chleba mám ráda, buřta ne. Takže jsem byla spokojená.

Pochod nepochod, odpolední spánek se neptá. V krosně není kde složit hlavu, tak si mě máma vzala do osvědčeného nosítka. To se spinkalo.

O místo v krosně se hlásil strejda Michal, ale myslím, že se s ním táta nakonec netáhl.

Když jsem se probudila, byli jsme skoro u cíle. Chtěla jsem jim trochu zazpívat a povědět jak se mi výlet líbí, ale zacpali mi pusinku chlebem. Chleba mám sice ráda, ale všeho moc škodí.

No ale protože jsem byla opravdu statečná a zvládla jsem celých 15km bez zaváhání, dostala jsem skluzavku. 

To byla jízda.

Tak se mějte hezky a taky se vydejte někam na výlet.

Třeba k nám do Moravského krasu. U nás je takových zajímavých míst.

O tom ale zase někdy příště.

Vaše Ingridka

Ingridka vypráví

Konečně přišlo jaro. 

Zase.

Včera jsme s mámou vyrazily na zahradu zkontrolovat, co nám zmrzlo. Zem byla ještě trochu studená,  ale sluníčko hřálo, tak mi to nevadilo. 

Vadí mi to až dnes. Mám rýmečku :-(

Teda ta máma měla ten záhonek samou trávu a plevel.

Musela jsem jí to trochu protrhat.

No nebyla jsem si jistá, ale asi nám nic nezmrzlo. 

Už nám roste hrášek a ředkvičky. 

 Heč

Nakonec jsme upravovaly předzahrádku. 

Máma byla nešťastná, že zimu nepřežil rozmarýn a snad ani levandule. Tak jsem jí chtěla udělat radost a trochu jsem ji přeskládala kamínky. 

Myslím, že byla nadšená.

Doufám, že už zima konečně odešla. Baví mě hrabat se v hlíně a písku a máma mi to zatím nechtěla dovolit, prý až bude tepleji. Chtěla jsem aspoň ochutnat trochu travičky, ale máma mi do pusy strčila dudlík a na travičku už tak nezbylo místo. 

Tak snad někdy příště.

Mějte se hezky

Vaše Ingridka

Jarní...

...sluníčko nás vytáhlo na procházku už dopoledne. Většinou totiž vyrážíme až po odpoledním spánku. Dnes bylo ale obzvlášť naléhavé. 

Ingridka teda nevypadala tak nadšeně, ale určitě to bylo tím, že seděla v kočárku. Moc už by chtěla běhat sama, ale ještě to nedává. 

Ještě v těch nožičkách nemá tu správnou stabilitu.

Zato Barfi byl ve svém živlu.

A protože nám obvyklá lesní trasa nestačila, šli jsme zkontrolovat, co všechno už nám roste na zahradě. Našli jsme sedmikrásky, podběl a za plotem sněženky. Taky už se probouzí narcisky, pivoňky, meduňka, pažitka a v listopadu sázený česnek. 

Jak málo stačí... :-)

Odpoledne jsme přesadili pár pokojových kytiček. U Ingridky zatím ze zahradních prací vyhrává zalévání. Konvičku nechtěla dát z ruky.

Nemůžu se dočkat, až se sama rozběhne po zahradě, ušpiní si kolena od trávy a nacáká si vodu do holínek. No, však ono to přijde.

Krásný víkend

přeje Verča

Ingridka vypráví a zpívá

"Mámo, honem. Příjdeme poslední."

Taky už by máma mohla poznat, co se mi honí hlavou. Můžu snad za to, že mi to mluvení ještě moc nejde?

Babička nám zařídila hodinu zpívání. Neuměla jsem si představit, jak to bude probíhat, ale těšila jsem se, protože máma doma zpívá a to mě baví.

Když jsme tam přišly, trochu jsem se polekala. S tolika dětmi a maminkami jsem nepočítala.

Posadili mě na zem: "A co teď? Asi začnu brečet."

No povím vám, bylo to na hraně. Ten pláč myslím. Ale dostala jsem do ruky dvě vařečky a nějaká paní u klavíru začala hrát. To mě uklidnilo. 

Taky mám doma klavír, od Ježíška, heč. Jen je menší a růžový. Až Ježíška potkám, musím se ho zeptat, jestli ho mívá skladem i v jiných barvách. Kdo to kdy viděl, růžový hudební nástroj.

"Tů tů tů, auto už je tu."

Tuhle písničku jsem poznala. Tu zpíváme v plavání. Jen u toho bubláme do vody a místo volantu se držíme rybičky. Nakonec, zase tak velký rozdíl to nebyl. Já se držela a zpívala máma.

Když mě babi fotila, máma po mě loudila úsměv. Ale copak to šlo? Je snad na říkance "Měla babka čtyři jabka a dědoušek jen dvě." něco veselého? Máma říká, že je to proto, že si jich dědoušek víc nenatrhal. Ale já jsem přesvědčená, že už si je prostě jen snědl. A mít hlad není žádná legrace. To znám.

"Konečně pohyb."

Tuhle myšlenku by mi nevěřil ani Barfi. A s ním máme ve všem jasno.

Chození mě ale začíná bavit, a taky jsem byla ráda, že si mužů protáhnout kolena.

Zpívalo se něco o čápovi. Já znám jen "Čáp, čáp do vody šláp."

Voda nikde, tak jsem se raději moc nehýbala, abych něco nespletla.

O kbelík od barvy jsme se s mámou hezky rozdělily. Já jsem ho držela a máma bubnovala. Řekla jsem si: "Ať z toho holka taky něco má."

No a když jsem se rzhodla zapojit do kolektivu, byl konec hodiny.

Babička byla nadšená. Já jsem byla spokojená, že byla babi tak nadšená. 

A máma?

 Ta říkala, že dokud se zpívá, ještě se neumřelo. 

Hm, ale to asi neměla ze své hlavy.

Tak se mějte hezky a někdy si zazpívejte.

Mě se momentálně nejvíc líbí Holka modrooká.

Jaká je ta vaše?

Vaše Ingridka

Suchým žlebem...

...je procházka vždycky trochu tajemná.

Hned za první zatáčkou od parkoviště překvapí vchod do Kateřinské jeskyně. 

V zimě, když se nic nezelená a nekvete, jsou vidět krásy, které se jindy ukrývají.

Například Čertův most. Kdyby pod ním nebyl rozcestník s názvem, nikdo by si ho nevšiml. A přitom je jen o málo menší než podobná Pravčická brána.

A takových míst je podél cesty opravdu hodně.

Protože ale dost mrzlo a Ingridce byla na sáňkách zima, nešli jsme moc daleko.

Do kopce táhl Ingridku táta.

Zpátky to jelo samo.

A když ne, vzal za to Barfi. 

I přes omrzlé nosy i uši.

Relexace pro tělo i duši.

No a včera nám zase nechumelilo.

Letos sáňky nezahálejí.

Mějte se krásně.

Verča

Vysokomýtský víkend

Do "Mejta" jezdím ráda. S Ingridkou si hraje babička a děda, já nemusím vařit a vždycky pustím z hlavy všechny myšlenky na to co bych "měla nebo chtěla" a nestíhám.

A zasněžené procházky jsou všude krásné.

Jednu jsme absolvovali se sáňkami.

Barfi měl moc energie, tak jsme ho zapřáhli. No nic moc. Potřeboval by buď tvrdý trénink nebo ještě tak tři parťáky.

Na druhou jsme zvolili kočárek a vzali to více městem.

Stihli jsme i bruslení. Na zasněženém rybníku to ale stejně nejvíc slušelo Barfimu. Asi proto, že má čtyři nohy a na nich neměl žádné brusle. Jednoznačná výhoda větší stability na kluzkém povrchu.

Odraz slunečních paprsků na bílých závějích,  pocukrované větve stromů, červené nosy a ledový vzduch v plicích. To je ta pravá zima.

Zatopit v krbu, uvařit čaj.

Mějte se krásně

Verča

Sáňkujeme

Když už napadlo tolik sněhu,  půjčili jsme si sáňky.

Nejdřív jsme je zkoušeli na zahradě, čímž jsme vyrušili Barfiho z lovu.

A tak se k nám přidal a chtěl Inušku táhnout sám.

Moc mu to nešlo.

Odpoledne už jsme vyrazili bez Barfiho.

Sáňky byly přijaty velmi pozitivně :-)

Už se těším na víkendové rodinné sněhové dovádění.

Mějte se krásně
Verča

Ingridka vypráví

O víkendu u nás bylo živo.  Přijela sestřenka Deniska, její rodiče a teta Zuzi s Miloškem. Milošek je pejsek. To jen aby to někoho nemátlo.

Máma slavila narozeniny. Dva dorty jako já ale nedostala.

V sobotu po obědě jsme všichni vyrazili na procházku.  Mě se teda v tom mrazu moc nechtělo,  ale když všichni tak všichni.

Tety se střídaly u kočárku. Že se na ně významně mračím, vůbec nebraly vážně.

Barfi byl rád, že má kamaráda a nadšeně mu ukazoval, jak to u nás v lese chodí. Ale myslím, že ho to moc nezajímalo.

No a Denda chtěla sáňkovat, ale nepřivezla si sáňky. Tak se musela spokojit s pytlem sena. Že se na něm opravdu jezdit dá, si vyzkoušeli skoro všichni. Jako malý děti. Já jsem raději zůstala ve vyhřátém kočárku. Když jsem viděla, jak se i táta s mámou válí ve sněhu, rozhodla jsem se přece jen počkat, až budou ty sáňky.

Hodinka na tom mrazu bohatě stačila. Jen Deniska měla málo a ještě uválela půl zahrady. Asi aby Barfi nemusel přeskakovat závěje.

No byla to legrace. 

A překvapila jsem strejdu. Usmála jsem se na něj a to on opravdu nečekal :-)

Tak se mějte hezky a taky se na sebe usmívejte.

Vaše Ingridka