Dnes jsem dostala k obědu květák s krůtím masem. Nechápu, proč ten květák táta nemá rád. Já jsem ho spapala tolik, kolik se mi do bříška vešlo. Dokonce jsem i zapomněla, že bych ho mohla zapít mlíčkem. Taková to byla dobrota.
A protože mi to polikání dalo zabrat, těšila jsem se na odpočinek v kočárku. Jenže máma se začale divně usmívat a převlékla si tričko. Prý, abychom se tolik nepotili. Bylo mi to divné. Jakmile si mě napasovala do nosítka, pochopila jsem. Jdeme na procházku tam, kam kočárek nemůže.
Protože ještě neumím mluvit, nemohla jsem se zeptat, kam máme namířeno. Pozorně jsem ale poslouchala, co máma říká. Slyšela jsem něco o oblíbené běžecké trase, včerejším dešti, blátě a botách.
Hm, je to jasné. Máma běhá po lese. Já bych ale raději do toho kočárku :-(.
Přestala jsem brblat, až když máma slíbila, že se cestou zastavíme pozdravit kamarádky ovečky.
Jenže v lese je to samý strom, keř a tráva. To jednoho unaví, no ne? Zavřela jsem očka a ovečky jsem propásla.
Probudila jsem se až doma. To už jsem ale měla úplně jiné starosti. Vzpomněla jsem si totiž, že nutně potřebuju zapít ten oběd.
"Uááá"
Mějte se hezky a zase někdy příště
vaše Ingridka.
