PF 2017

Krásný nový rok :-)

Přeje Verča

Silvestrovská procházka

byla krásně bílá i bez sněhu. 

Barfiho překvapil zamrzlý potok.

A tak hledal vodu až k prameni.

Udělali jsme si poslední letošní společnou fotku. 

A pak rychle zpátky do tepla.

"Tak už mě vyslečte."

Žádné velké oslavy  konce roku neplánujeme. 

Pohodička, dobroty k jídlu a pití a po půlnoci do teplé postýlky.

Není důležité jak, ale s kým poslední den roku strávíte.

Příjemný Silvestr

Vám přeje Verča

Šťastné a Veselé

Dlouho jsem fotila a vybírala ten pravý vánoční motiv.

Nic originálního jsem nevytvořila. Nakonec to ani není třeba. 

Nejkrásnější vánoční dárek je přeci dětský úsměv.

Krásné svátky vánoční, hodně zdraví a lásky 

Vám přejí

Ingridka, Verča, Kuba a Barfi z Lažáneckého žlebu.

Konečně...

... trochu nasněžilo. 

Nejsou to zrovna závěje, ale je to krása.

I sněhuláka jsme s Ingridkou postavily.

Kéž by to vydrželo do soboty.

Krásný sněhový večer

přeje Verča

Ingridka vypráví: večírek

Máma říká, že miluje rodinné vánoční večírky.

 To Vám musím vysvětlit.

Celé to obvykle začíná v osm ráno nástupem do vlaku směr Brno. Tedy všichni z rodiny, co se tak scházíme, to tak dělají. Kvůli mému kočárku jsme letos raději zvolili cestování vlastním autem.

Věděli jste, že se dá parkovat na střeše? No já už to vím taky. Po hýbacích schodech jsme sjeli až do přízemí toho domu. Tam vám bylo věcí, barev a světýlek. I teplo tam bylo a uprostřed veliký vánoční stromeček. To by mě zajímalo, jak ho tam Ježíšek dostal.

Zatímco já, máma a táta jsme vyrazili na prohlídku vánočního Brna  (mimochodem, máma nevěděla kam dřív koukat, asi tady dlouho nebyla), ostatní vysedávali v nějaké kavárně.  Povaleči. 

Mě se teda líbilo všechno. Stromečky, vláček, Betlém i živé ovečky a kůzlátka. Jen mi to máma moc nevěřila. Můžu snad za to, že se hned všemu nesměju jako blázen?

Před obědem jsme se všichni sešli u jednoho stánku na Zelňáku. Asi se to náměstí tak jmenuje. Že prý se všichni musí zahřát. Myslím, že si dávali čaj. 

Mě teda nekoupili. Asi proto že jsem měla v kočárku teploučko. Jo jo, měla.

Z dětí jsem byla letos nejmladší a zatím to vypadá, že to tak bude i příští rok.

Po společném obědě jsme s mámou museli na procházku. Spánku neporučíte a mě už se moc zavírali očička. Trochu jsem měla strach, že mě to v tak rušném městě nepůjde. Našli jsme ale i místa, kda nebylo ani živáčka.

A tak jsem si mohla v klidu zdřímnout.

Probudila jsem se na Špilberku.  To je hrad, víte? Ale o tom až jindy. To by bylo na dlouho.

Mezitím se všichni tak nějak rozprchli. Když jsme se znovu potkali, byla už tma. Některým byla asi hodně zima, protože byli veselejší než dopoledne. Asi moc čaje, myslím.

Ještě jsme si poslechli "trubače". (Aby jste rozuměli. To jsou hudebníci hrající na trubky.) Troubili jen tak na ulici moc hezké koledy. Některé jsem i znala. Zpíváme si je totiž doma s mámou. A pak už jsme vyrazli domů. Už jsem měla pěkně omrzlý nos.

Ostatní jeli asi zase vlakem. Kdy a jak se dostali do postýlek se snad někdy dozvím z vyprávění. Já jsem v té své tentokrát prospala skoro celou noc. Tolik zážitků jednoho unaví.

Ale už chápu, proč se máma a táta tolik těšili. 

Předvánoční Brno je čím dál krásnější. 

Říkala máma.

Tak se mějte hezky a uspořádejte si taky nějaké setkání. S rodinou nebo přáteli. Je to fajn. :-)

Vaše Ingridka

Předvánoční...

Letos si předvánoční atmosféru užívám jinak než dřív. Zvykla jsem si na procházky lesem, žádné kolony aut, ani fronty na úřadech a k pokladnám supermarketů. 

Kouzlo svátků na mě dýchne vždycky, když se objeví trocha sněhu nebo aspoň ranní stříbřitá námraza.

S Ingridkou pečeme cukroví. Teda já se snažím péct a Ingridka mi schovává formičky. Vytváříme výzdobu a zpíváme si koledy.

Minulou sobotu jsme se šli podívat na rozsvěcení vánočního stromku u nás v Lažánkách. Taková komorní záležitost. Dostali jsme punč zdarma a pak kupa místních dětí odpočítala rozsvícení. A že ten strom není moc velký? 

Bylo to kouzelné.

Davy lidí a stres mi nechybí. "Nestíhám" si nepřipouštím. Aspoň se o to snažím. Když se totiž dítě rozhodne, že spát nebude, tak prostě nebude. Mít na něco plán nemá smysl. Vždycky to nějak dopadne.

Jediné co postrádám je vůně svařáku a medoviny. Ale to není nic, co by se nedalo ještě dohnat.

Třeba hned zítra :-)

Všem přeji krásný adventní víkend.

Verča

Ingridka vypráví: Narozeninová párty

Před týdnem jsem měla první narozeniny. Máma pořád říká, že sem vloží pár fotek. Určitě jste všichni zvědavý, jaký jsem měla dort. Ale nějak na to nemá čas. Tak to musím udělat za ni.

Dorty jsem dostala dva. Jeden snědli dospělí a ten druhý...vlastně taky. Ochutnala jsem, to jo, ale taková dobrota jako domácí ovocná přesnídávka nebo kukuřičné křupičky to nebyla ;-)

Kromě dortů jsem dostala spoustu dalších věcí a hraček. Medvídka, ten mi teď hlídá postýlku, když se zavrtám pod peřinu k mámě. Nějaké knížky, ty jsme si s babičkou hned přečetly.

A taky houpacího koníka, heč. Koník se mi moc líbí. Myslím, že se na něm houpal i můj táta. Takového dnes už nekoupíte.

No řeknu vám, oslava to byla veliká. I balónky jsme měli. 

Dnes mi přijeli popřát tety, strejda a sestřenka Deniska.

Zase jsem dostala moc pěkné věci. Oblečení, dřevěnou tahací berušku a dalšího medvídka. Když se skamarádí s tím prvním a taky se mu bude líbit v mojí postýlce, asi už se do ní nevejdu a budu muset pořád spát s mámou a tátou. 

Dostávat dárečky mě teda moc baví. Škoda, že další narozeniny mám zase až za rok. No ale máma říkala, že je nosí i Ježíšek, a ten prý přijde mnohem dřív.

Taky se těšíte? Já moc.

Mějte se hezky

Vaše Ingridka

Ingridka vypráví: ...hostina

Příjezd k restauraci jsem samozřejmě zaspala. Nikdo ně neprobudil, normálně mě nechali spát.

Neviděla jsem předávání jednoho nečekaného svatebního daru,

uvítací přípitek,

a zametání rozbitého talíře.

Mrzelo mě, že jsem nestihla jak máma krmí tátu a táta mámu.

Ale nejvíc mi vadilo, že na mě nezbyla svíčková.

 Na krájení dortu už jsem byla vzhůru. Ochutnat mi teda nedali, ale to nic. Já na to sladký stejně moc nejsem.

Jak probíhalo hodování a jiné svatební veselí vám ukázati nemůžu. Paní fotografka po nakrojení dortu odjela a zajímavé momentky z jiných zdrojů nemám k dispozici. Zatím.

A na závěr trochu podzimní romantiky.

A je po svatbě. 

Ale až já se budu vdávat...

Ještě vám chci prozradit jméno té šikovné paní s fotoaparátem. Jmenuje se Zuzana Kubíková a najdete ji na: fotozuza.webgarden.cz

Mějte se krásně.

Vaše Ingridka

Ingridka vypráví: ...společné focení

Jak už jsem říkala minule, po obřadu se místo odjezdu na oběd konalo společné focení. Vypadalo to, že se všichni náramně baví, jen mě se chtělo spinkat. Takže to vezmu rychle a stručně.

Všude je samosebou máma a táta. Mě tam pokaždé nechtěli.

 S babičkou a dědou (tátovi rodiče).

Táta, máma, já a tři tety.

S prababičkou a pradědečkem (tátovi prarodiče).

S rodinou mojí mámy.

A taky s rodinou táty.

Pak přišli na řadu přátelé a kamarádi.

Nejprve poklidná skupina přátel z Vysokého Mýta...

A potom se o mámu a tátu začali přetahovat kamarádi z Dragonclubu. Toho už jsem se raději neúčastnila.

Nejdřív mužská část zkoušela kolik máma váží. Nechápu proč, máma je přece jako pírko.

No a potom byl na roztrhání táta. 

Jak se vydováděli, postavili se i důstojně.

A to by tak bylo všechno. Pro dnešek. Doufám, že jsem nikoho nevynechala. Příště to bude určitě o něco veselejší. Něž přijedeme na tu baštu, pěkně se prospím.

Tak se zatím mějte

Vaše Ingridka

Ingridka vypráví: ...a byla svatba

Slíbila jsem vám víc fotek ze svatby táty a mámy. Tak tady jsou.

Vybírání bylo těžké, protože obrázků jsme od paní fotografky dostali moc moc moc. Před obřadem si všichni mohli dát řízeček, cukrovíčko, kafíčko nebo vínečko. Jak si hosté mastí prstíky vám ukazovat nebudu. Důležitější je to, co bylo potom. 

Nejdřív tátu přivedla k oltáři jeho máma (to je moje babička, kdyby to někdo nevěděl).

Potom jsem přišla já s mámou. Tedy máma přišla a mě si přinesla. Bylo to moc pěkný překvápko. Celou dobu jsme se totiž schovávaly, aby nás nikdo neviděl. Ti koukali jak nám to sluší :-)

Těšila jsem se, že budu celou dobu s mámou. Ale strčili mě babičce na klín.

Co jsem měla dělat? Máma se musela držet táty za ruku a tu kytku taky nemohla odložit.

Doufala jsem, že to nebude dlouho trvat. Nejdřív něco povídala ta paní s medailí na krku. Potom si táta s mámou něco slibovali, vyměnili si prstýnky a nakonec se pusinkovali. To vám byla romantika. Úplně mě to dojalo.

Jak začali gratulace, konečně jsem se mohla pochovat u mámy. Ale jen na chvíli. Ženich s nevěstou museli projít špalírem. Osobně nechápu, proč jsem nemohla taky. Bylo mi to líto, a tak jsem se zase rozplakala.

Než popraskaly všechny poletující bublinky, oblíkly jsme si s mámou bundy. Měly jsme stejný heč. No a jak jsme vyšli ven, začali po nás všichni házet rýží. Trochu mě to překvapilo, ale prý to bylo pro štěstí.

Ještě všichni společně.

A pak hurá na oběd a do kočárku, spinkat, konečně.

Aspoň jsem si to myslela. Jenže najednou se všichni vrátili dovnitř. Že se jako ještě budou fotit, protože venku je na to moc zima. S tím jsem tedy opravdu nepočítala.

Takže příště uvidíte ještě něco málo ze společného focení a pak už snad bude ta hostina.

Ani nevíte, jak moc už se mi chtělo spát.

Tak se zatím mějte hezky.

Vaše Ingridka